2001 - Proof - EURO

Mince se vydává ve dvojím provedení ražby, které se liší povrchovou úpravou a hranou. Klasické běžné provedení má stejný lesk mincovního pole i reliéfu a vroubkovanou hranu. Mince ve zvláštním špičkovém provedení (tzv. proof) pro náročné sběratele má mincovní pole leštěné do vysokého lesku a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem "ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *".

Mince v běžném i proofovém provedení jsou raženy ze stejné slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi. Hrubá hmotnost mincí je 13 g, průměr 31 mm a síla 2,35 mm. Obdobně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1 mm, v síle 0,15 mm, v hmotnosti nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra nahoru 1%.

Na lícní straně je umístěna umělecká kompozice stylizovaných heraldických zvířat z velkého státního znaku ČR umístěných ve čtvrcené obdélníkové ploše. Název státu "ČESKÁ REPUBLIKA" a označení nominální hodnoty "200 Kč" jsou v opisu při okrajích mince. Písmena a číslice opisu mají nestejnou velikost, vzájemně se prolínají a částečně zasahují do kompozice heraldických zvířat. Ústředním motivem rubové strany je ve střední části mincovního pole vyobrazení lícní strany pražského groše - symbolického předchůdce eura ve středověké Evropě. V opisu při okrajích mince je logotyp eura a text "JEDNOTNÁ EVROPSKÁ MĚNA 1.1.2002". Písmena a číslice mají podobně jako na lícní straně nestejnou velikost, z větší části se prolínají a místy zasahují do hlavního obrazce. Jednotlivá slova textu oddělují tečky. Mezi slovy "EVROPSKÁ" a "MĚNA" nahrazuje tečku obdélníkova ploška s iniciálami autora návrhu mince, pana Josefa Šafaříka.

Ražbu provedla Česká mincovna a.s. v Jablonci nad Nisou, jejíž značka je umístěna na lícní straně pod kompozicí heraldických zvířat mezi prvním a druhým slovem názvu státu.

Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta pohlednicového formátu, zhotovená na polokartónu modré barvy. Mince je vyobrazena stříbrně s plastickým reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text je dvojjazyčný v češtině a angličtině. Karta pro obě provedení mince je společná.

Prodej stříbrných pamětních mincí Česká národní banka fyzickým osobám nezajišťuje přímo, ale prostřednictvím subjektů oprávněných obchodovat s numismatickým materiálem.

Zavedení jednotné evropské měny euro jako oběživa

Dnem 1. ledna 1999 byla v jedenácti zemích Evropské unie (Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Rakousko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Finsko a Irsko) zavedena jednotná evropská měna euro. Dvanáctá země Řecko, přistoupí k zavedení jednotné měny od 1.1.2001. Mezi měnami zemí Evropské měnové unie a eurem byly ministry financí Evropské unie k 1. lednu 1999 stanoveny fixní přepočítací koeficienty.

V tzv. přechodném období, tj. od 1.1.1999 do 31.12.2001 se euro používá pouze v bezhotovostním platebním styku s tím, že jeho používání je zcela ponecháno na dobrovolném rozhodnutí klienta.

Od 1. ledna 2002 započne zavádění hotovostního eura. Předpokládá se, , že nejpozději do 30. června 2002 budou dosavadní národní měny nahrazeny euroměnou ve všech jejich funkcích. Ve skutečnosti to znamená, že nejpozději od 1. července 2002 národní měny dvanácti zemí eurozóny přestanou fakticky i právně existovat, přestanou být zákonným platidlem. Do oběhu bude vydáno sedm bankovek s nominální hodnotou 5, 10, 20, 50, 100, 200 a 500 euro a osm mincí v nominální hodnotě 1, 2, 5, 10, 20 a 50 centů a 1 a 2 euro. Všechny mince mají jednu společnou stranu (s označením nominální hodnoty) a jednu národní stranu.

Euro získalo svůj kód a logo. Na kurzovních lístcích a všech dalších dokumentech je uváděno pod třímístným kódem zahrnujícím jeho první tři písmena EUR. Základem loga pro euro se stalo řecké písmeno "E", jež má symbolizovat počátky evropské civilizace a zároveň i počáteční písmeno evropského kontinentu. Zdvojení prostředního dříku v "E" vyznačuje stabilitu jednotné měny eura.

Prameny:

ČNB sekce peněžní a platebního styku
Slavoj Czesány : EURO postup a důsledky zavádění nové měny pro banky, podniky a občany
Simon Sear: EURO: Jak se vyrovnat s důsledky zavedení jednotné evropské měny s předmluvou Michala Tomáška k českému vydání

DALŠÍ ČLÁNKY VÍCE O ČASOPISU

Korunová bankovka

Papírové peníze nemají tak dlouhou historii jako mince. Připomeňme si jen, kdy se na našem území začalo platit papírovými penězi – bylo to od roku 1762, tedy před 250 lety.

Samozřejmě to nebyly úplně první papírové peníze na světě, ty se objevily v Číně údajně ve 12. století a jejich existenci dovezl do Evropy mořeplavec Marco Polo. Zatímco mince se používaly od 7. století před naším letopočtem. Od počátku historie našich papírových platidel se tiskly hodnoty 1 (zlatý nebo koruna).

Když se řekne jednokorunová bankovka, tak je to v dnešní době už prakticky nepředstavitelné spojení. Tím spíše, když jsme svědky rušení haléřových mincí (také platily 1 haléřové mince), rušení 20 korunových a dokonce 50 korunových bankovek.
Ještě je třeba říci, že z formálního hlediska existovaly bankovky a státovky. V praktickém životě si tohoto rozdílu v názvu většinou nikdo nevšiml, ale přeci jen je zde jakýsi rozdíl. Mnemotechnickou pomůckou je to, že bankovku vydává emisní (cedulová) banka, státovku vydává stát (ministerstvo financí apod.). Na bankovce je tedy podepsán guvernér, pokladník či obecně někdo z centrální banky, na státovce je podepsán ministr financí.
Při popisu papírových platidel bude dále použit vždy správný název bankovka/státovka, ale v běžném textu si dovolím používat slovo bankovka pro oba významy.
V historii Československa ale i dalších období jsme platili celou škálou hodnot, většinou od jednokorunových bankovek až po 5000 koruny. Například první československá emise (mimochodem státovek) s datem 15. 4. 1919 byla tištěna v celé řadě tiskáren, různými tiskovými technikami a také na různé úrovni. Škála nominálů byla 1 Kč, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1000 a 5000 Kč. Větší rozptyl hodnot v naší historii již možný nebyl a není.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013.

Valdštejn Portrétování generalissima

Samotné příjmení, bez křestních jmen, titulů a hodností, zcela postačí, aby oživilo temnou, monumentální postavu našich a evropských dějin.

Nikdo z historiků, zabývajících se třicetiletou válkou, nemohl pominout Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, knížete Frýdlandského a vévodu Meklenburského, císařského nejvyššího polního hejtmana, generála Oceánského a Baltického moře, držitele řádu Zlatého rouna. A přesto zbývá v interpretacích jeho osobnosti něco nedopovězeného, co tam už asi zůstane trvale.

Na začátku nic nenasvědčovalo, že se Valdštejn v ymaní z osudu odpovídajícího jeho nepříliš nadějné v ýchozí pozici. Pocházel sice ze starého českého panského rodu, ale neměl majetek, který by stál za řeč, ani spolehlivou protekci. Ze životních cest, které se člověku v jeho situaci nabízely, si v ybral tu vojenskou. Na uherském bojišti, na samém začátku 17. století, získal ve srážkách s Turky základní znalosti vojenského řemesla. Jako profesionální válečník, „krýksman“, je pak v následujících letech využívala dál rozvíjel. Jeho ctižádostivá povaha se však nemohla spokojit s nějakou průměrnou kariérou, a proto se rozhodl prosadit za každou cenu. Jedním z důležitých kroků na této cestě byla konverze ke katolické víře, jiným pak svatba s bohatou, o pár let starší vdovou, a dalším logickým krokem bylo získání plukovnického patentu. V hodnosti plukovníka ho také zastihl počátek stavovského povstání proti Ferdinandu II. K vůdcům povstání cítil silnou nedůvěru a další v ý voj ho přesvědčil, že to byla nedůvěra oprávněná. Svůj Rubikon překročil roku 1619, když ujel do Vídně k císaři i s pokladnou moravských stavů. Vsadil všechno na úspěch císařské strany a jeho sázka v yšla. Časem mu dala vše po čem toužil, slávu, respekt, tituly, moc i bohatství. Neukojitelná ctižádost mu nakonec přinesla také smrt z rukou spiklenců, plnících tak císařovo tajné přání.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013