Cromwellova Anglie Mincovnictví v letech 1625–1658
Oliver Cromwell, rozporuplná postava anglických dějin, podle jedněch bojovník za práva a náboženskou svobodu národa, podle jiných zloduch, který popravil krále a nechal zničit korunovační klenoty.
Chudý venkovský šlechtic se stal úspěšným generálem a uznávaným vůdcem Anglie. Pohnuté období občanské války a commonwealthu zanechalo nesmazatelné stopy i v anglickém mincovnictví.
Stuartovská Anglie
Nástup skotských Stuartovců na anglický trůn přinesl Anglii období klidu a stabilizace. Jakub I. zanechal svému synovi zemi, kde panovník soupeřil o moc s parlamentem. Po nástupu Karla I. na trůn roku 1625, spory s parlamentem dále eskalovaly. Král požadoval peníze na válku s Francií, ale parlament, který měl na starosti výběr daní, odmítl. A tak král začal vybírat daně po svém. Donutil gentry k „dobrovolným“ půjčkám, jejichž odmítnutí bylo trestáno vězením, hrabství ležící u moře zase musela financovat loďstvo. Nové daně u parlamentu tvrdě narazily a ten požadoval roku 1628 potrestání králových rádců a oblíbenců a okamžité zrušení nových daňových opatření. Karel zareagoval rychle a s arogancí sobě vlastní rozpustil parlament. Dalších jedenáct let vládl bez něj. Karel byl ve výběru daní vynalézavý. Protože parlament nefungoval, král usoudil, že venkovská šlechta nemá v Londýně co pohledávat, a každému kdo byl ve městě přistižen hrozila tučná pokuta. Daň za užívání „králova“ moře se tak osvědčila, že ji musela platit i hrabství ve vnitrozemí. Karel rovněž oprášil dávno nepoužívané středověké zákony, jako bylo právo Královského lesa, a výnosným obchodem se stalo pořádání dražeb různých úřadů. Proti králi narůstal odpor napříč celou společností. Poslední kapkou v Karlově nešťastné politice byl pokus zavést ve Skotsku anglickou knihu modliteb a církevní organizaci. Rozezlení Skoti se vzbouřili, postavili armádu a v létě roku 1640 vpadli do Anglie. Král, který potřeboval peníze více než kdy předtím, byl nucen svolat parlament a ten si tentokrát kladl podmínky.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
František II./I. Císař ve stínu Napoleona
„Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba,“ vtipkoval Karel Havlíček Borovský na účet císaře Františka II. Trochu neprávem.
Pro vlastenectví Čechů sice císař neměl pochopení, ale během napoleonských válek měl těžší starosti. A blaho císařství pro něj bylo prvořadé. Jaký byl muž, který bezmezně věřil v Metternicha a milovanou dceru vydal svému největšímu nepříteli?
Málokterý panovník v našich dějinách přebíral vládu za tak vypjatých okolností jako František II. A o dramatické situace nebyla nouze po celou dobu jeho dlouhé, třiačtyřicetileté vlády.
Když se František II. roku 1768 narodil, o tom, že se jednou stane císařem, nebylo rozhodnuto. Jeho babičkou sice byla Marie Terezie, avšak jeho otec Leopold II. byl až jejím třetím synem (resp. druhým nejstarším, který se dožil dospělého věku), takže vláda připadla Leopoldovu staršímu bratrovi Josefu II. Ten však neměl mužské potomky, a tudíž žádného dědice trůnu. Teprve tehdy se císař začal rozhlížet po nástupci u dětí svého bratra Leopolda, který vládl v Toskánsku. Oblíbil si především svého nadaného synovce Františka. Prosadil si, aby se chlapec přestěhoval z rodné Florencie do Vídně a císař tak mohl na jeho výchovu osobně dohlížet.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
