ROMAN SHAMILYAN Mistři české numizmatiky
Realizace první ražené medaile se Roman Shamilyan dočkal už v osmnácti letech.
Ve svých dvaceti pak zvítězil v soutěži o minci České národní banky. Rychlé úspěchy talentovanému mladíkovi s arménsko-ukrajinskými kořeny však rozhodně do hlavy nestouply. Roman je vybaven silnou sebereflexí, chutí se zdokonalovat, zároveň je z něj však cítit pokora. A to nejen k umění, které v něm objevil jeho otec a které považuje za dar, ale i k životu samotnému. S manželkou a synem žije v Jablonci nad Nisou, kde v letošním roce ukončí studium na tamní Vyšší odborné škole.
Loni se vám povedl husarský kousek. Vyhrál jste soutěž na minci ČNB, což je obdivuhodné i vzhledem k vašemu věku. Doufal jste v takový úspěch?
Přiznám se, že ne. Dělal jsem totiž ještě jednu minci společně se svým učitelem a většinu svých nadějí jsem vkládal právě do ní. Tuhle vítěznou jsem vlastně za prioritní nepovažoval. Zajímavé je, jak jsem se o vítězství dozvěděl. S kolegou Hanušem jsme se byli podívat v muzeu pošty a tam potkali pána z České mincovny a zeptali jsme se ho, jestli už zná výsledky soutěže. Říkal, že první místo získal někdo z naší školy. No a já jsem stál vedle něj a ptal se na jméno, on mě tehdy neznal, ale medaili nějak popsal a já jsem s nadšením vyhrkl: „Tak to bude moje!“ No, byl jsem velice překvapený a hned radostně volal domů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (18) Rok 1918 – konec jedné epochy
Zdálo se, že se ten rok stane historickým především jako milník značící konec nebývalého vraždění, později nazvaného I. světová válka.
Rok 1918 ale také znamenal konec habsburské monarchie. Ve středoevropském prostoru vznikla, kromě Československa, řada nových států. Jako vždy v podobných situacích, se převratné změny promítaly do všech projevů života nových společenstev. Proměňovaly se politické a hospodářské systémy, což jako vždy postupně reflektovala také kultura. V mnoha jejích oborech by se dal vysledovat společný jmenovatel – nacionalizmus. Heraldika nebyla výjimkou.
„Tak dělej Tondo, přitlač!“ Muž na žebříku se snažil páčidlem odtrhnout plechový štít označující úřední budovu, ale zatím bez úspěchu. Ze skupiny, která ho zdola povzbuzovala, se ozývaly obvyklé rady. Nakonec se mu to podařilo a štít padal na chodník. Davem proběhl jásot a někdo vykřikl: „Sláva, další vorlíček ulít! A deme na ty vostatní! Ať to vodsejpá!“ Pražské ulice, poseté 28. října 1918 strhanými emblémy s habsburským orlem, bylo možné vykládat jako spontánní, symbolické účtování s nepopulární monarchií. Aktérem byl lid, ať
už si tento neurčitý společenský pojem vyložíme jakkoli.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2017.
