ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (29) Známky mlýnů
Mletí obilí doprovází lidstvo po několik tisíciletí.
Od drcení obilí na plochém kameni malým ručním kamenným drtidlem v neolitu vývoj dospěl k současným moderním plně mechanizovaným a automatizovaným mlýnům.
Ačkoliv má mlynárenství v Čechách dlouhou a starou tradici1, nejsou u nás zatím doloženy historické mlýnské známky, jaké jsou známé kupříkladu z Německa2 či Slezska3. Kovové známky, které se u nás v některých mlýnech užívaly, nemají zpravidla spojitost se samotnou mlýnskou výrobou. Dokládají však jiné podnikatelské aktivity a zemědělskou výrobu některých mlýnů. Jedním z hledisek při členění mlýnů jsou zdroje hnací energie. Nejstarším byl mlýn tažný, jehož pohonem byla síla zvířat, později se využívala energie větru a vody, od minulého století přišly na řadu pára a spalovací či elektrické motory. V českých zemích převládaly vodní mlýny, které se zejména v XIX. století rozšířily do značného množství. Ottův slovník naučný4 uvádí koncem roku 1890 v Čechách 6882 mlýnů, 2503 na Moravě a 650 ve Slezsku. K tomu ještě 573 mlýnů provozovaných „po továrensku“, celkem tedy 10 608 mlýnů. Mlýny byly tehdy na každém vodním toku, počínaje lučními potůčky. Řada jich zanikla, když se na přelomu století začala vozit laciná mouka z Uher umletá v parních velkomlýnech. Na snižování počtu malých vodních mlýnů, často odkázaných na rozmary počasí, měla dopad i domácí konkurence. S mlýny s válcovými stolicemi (americký mlýn, válcový mlýn, automatický mlýn, strojní mlýn, umělý či umělecký mlýn, jak se nazývaly) se nemohly měřit. Přesto je ještě v období první Československé republiky uváděn5 poměrně velký počet mlýnů, v sezóně 1923/1924 bylo v činnosti 10 221, v letech 1933/1934 pak 9220 mlýnů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
Jeruzalém ze zlata Řada investičních mincí s památkami Jeruzaléma
Jeruzalém byl hlavním městem starověkého Izraelského království za panování králů Davida a Šalomouna
(10. stol. př.n.l.) a po jeho rozpadu, roku 931 př.n.l., se stal hlavním městem Judského království, v němž až do roku 586 př.n.l. kralovali panovníci Davidovy dynastie.
Tehdy byl Jeruzalém dobyt vojsky babylónského krále Nebúkadnesara II. a Šalomounův chrám, jenž představoval náboženské, kultovní a kulturní centrum židovského národa, byl zničen. Judsko s Jeruzalémem připadlo Babylónii a velká část Židů byla odvedena do babylónského zajetí. Když Peršané roku 539 př. n. l. porazili Babylóňany a Judsko se stalo perskou provincií, tak se souhlasem krále Kýra II. začal postupný návrat Židů do Jeruzaléma a jeho okolí. Jeruzalém se opět stal hlavním městem autonomní perské provincie Jehud a roku 515 př. n. l. tam byl zasvěcen druhý Chrám, který existoval až do konce prvního protiřímského povstání, kdy jej roku 70 n. l. zničil Titus. Jeruzalém byl hlavním městem Judska za vlády Alexandra Velikého (332–323 př. n. l.) a jeho nástupců a zůstal jím i po dobytí samostatnosti panovníky z dynastie Hasmonejců v letech 142–37 př. n. l. Za vlády kontroverzního judského krále Heroda I. Velikého (37–4 př. n. l.) bylo v Jeruzalémě postaveno velké množství nádherných staveb a velkolepě přestavěn Chrám. Jeruzalém zůstal po Herodově smrti hlavním městem římské provincie Judaea až do roku 132 n. l., kdy císař Hadrianus rozhodl o jeho přebudování na římské pohanské město Aelia Capitolina, jehož dominantou byl na Chrámové hoře nově postavený chrám Jupitera Kapitolinského.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2014.
