MAĎARSKÝ FORINT Vývoj, katalogizace, významné emise
Na území Maďarska je platnou měnovou jednotkou maďarský forint, která má určený mezinárodní kód dle ISO 4217 HUF.
Běžně se však mimo HUF používá symbol Ft. Setinou forintu je tzv. fillér. Ten byl zaveden v uherském měnovém systému roku 1892, kdy byla na území Rakouska–Uherska zavedena rakousko–uherská koruna. Fillér se tedy stal 1/100 uherské koruny. Od té doby zůstal dílčí měnovou jednotkou až dosud, i když došlo ve vývoji měnových jednotek v Maďarsku k několika zásadním změnám (viz dále).
Označení forint pochází od jména italského města Florencie, ve 13. století se tam razily mince s názvem fiorino d‘oro. Do oběhu byl forint v Maďarsku zaveden v polovině roku 1946, kdy došlo k výraznému znehodnocení předchozí měnovou jednotku pengő. Hyperinflační stav byl příčinou nezvykle velkého poměru nastupujícího forintu a končící pengő. Jeden forint byl v té době směnitelný za 4×1029 pengő. Pokud jde o značení měnové jednotky na bankovkách, platilo již v roce 1878, kdy došlo k vytvoření Rakousko–uherské banky, že označení měnové jednotky bylo odlišné na reverzu a averzu. Na jedné straně (R) byl text německý a měna se označovala jako gulden, kdežto na straně druhé (A) to byl forint (sing.) nebo forintot (plurál). Jako příklad můžeme uvézt bankovky # PS174–177 z roku 1849.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2017.
120 let korunové mince Jakou korunou se u nás platilo
Na letošní rok připadá zajímavé numismatické jubileum. Uplyne totiž přesně sto dvacet let, od doby, kdy se naší měnovou jednotkou poprvé stala koruna.
S různými přívlastky (koruna česká, československá) platili touto jednotkou občané českého území od roku 1892. Vzhledem k situaci v eurozóně to vypadá, že se v nejbližší době nic moc nezmění. Jak dlouho ale bude platit koruna dál, to říct neumíme, ale můžeme se ohlédnout za její historií.
Pokud chceme historii koruny zmapovat pečlivě, musíme jít ještě dál, před rok 1892, kdy došlo k významné měnové reformě. Císař František Josef I. sáhnul k měnové reformě naposledy v roce 1857. Zlatníková měna byla zaběhlá a zdánlivě všem vyhovovala. Jenže koncem sedmdesátých let se ukázal jeden vážný problém. Protože rakouská měna byla založena na krytí oběživa stříbrem, projevil se ve státní ekonomice jeden závažný problém. A tím byl měnící se poměr ceny zlata vůči stříbru. Ze stříbrných zlatníků, které sloužívaly jako kurantní platidla plně kryjící svou nominální hodnotu cenou obsaženého stříbra, se de facto staly kreditní mince. A tak se stalo, že zlatník ražený v roce 1892 (který měl teoreticky mít hodnotu 100 krejcarů) obsahoval v přepočtu na výkupní cenu drahého kovu pouze 63, 33 krejcaru. Svou nominální hodnotu kryly pouze zlaté mince tohoto systému. Stát potřeboval, kvůli zahraničnímu obchodu i vyváženosti vlastní ekonomiky, přejít ke stálejší komoditě, která by měnu kryla. Tou bylo přirozeně zlato.
Běžného občana se měnová reforma prakticky nedotkla. Jednalo se o makroekonomickou záležitost. Ceny, výplaty a podobně zůstaly na stejné úrovni, občan si musel jen zvykat na odlišné počítání. Jeden zlatý platil nově dvě koruny a krejcar dva haléře.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013.
