Jak to tenkrát proběhlo Odpovídá Jaroslav Moravec z ČNB
Jak měnová odluka před dvaceti lety proběhla jsme se zeptali i jednoho z nejpovolanějších,
přímého účastníka – Jaroslava Moravce z odboru peněžního oběhu a ochrany platidel ČNB.
Jaký je váš pohled na celou reformu zpětně po 20 letech, co se povedlo?
Oddělení měny České republiky od bývalé měny československé, zvané měnová odluka či správněji rozluka, byl složitý systém právních, ekonomických a organizačních opatření. V oblasti hotovostního peněžního oběhu znamenala nejprve provizorní označení hodnotově rozhodující části oběživa způsobem osvědčujícím jejich platnost jen na území České republiky (z několika možných technických řešení byly zvoleny bankovkové kolky) a posléze přípravu nových bankovek a mincí samostatné České republiky, z nichž většina dosud obíhá.
Oddělení měny v roce 1993 se obešlo bez jakýchkoliv závažných problémů určitě díky kvalitní přípravě, v níž se tvůrci rozluky inspirovali i dokumenty Rašínovy měnové odluky v roce 1919. Ale zejména díky reakci veřejnosti, která se i přes nedobré zkušenosti s peněžními reformami v letech 1945 a 1953 chovala netypicky disciplinovaně, neuchýlila se k nákupům zboží a výběrům hotovostí. Obyvatelstvo se naopak předzásobilo hodnotami bankovek nepodléhajících okolkování a uložilo své hotovosti na bankovní účty, čímž několik dnů před oddělením měny pokleslo množství peněz v oběhu o více než polovinu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013.
Konvenční měna 260 let od zavedení
Většina evropských panovníků při nástupu na trůn obvykle slibovala, že bude dbát o pevnou a stabilní měnu, že nepřipustí zlehčování a znehodnocování vydávané mince.
Obvyklým tématem byl na druhou stranu boj proti přílivu cizí nehodnotné mince do země. Ale těžko hledat panovníka, kterému by se to povedlo...
Někteří vladaři po zahájení ražby nové mince nějaký čas, zejména pokud měli k dispozici dostatečně bohaté zdroje jako např. stříbrné doly, skutečně drželi obsah stříbra v minci tak, jak bylo stanoveno v mincovních řádech či podobných nařízeních o minci. Jakmile však potřebovali peníze (většinou na válečné výdaje), pak bez ohledu na své sliby a předsevzetí nikdy neváhali minci zlehčit a znehodnotit. Zmatek a nepřehlednost měnových poměrů v římsko-německé říši byly umocňovány tím, že každý panovník (držitel mincovního regálu) si na svém území vydával mince tak, jak to považoval pro svoji zemi a hlavně pro sebe za nejvýhodnější.
Pokus zavést pro střední Evropu v mincovnictví jednotný systém zaznamenáváme například na počátku druhé poloviny 16. století. Tehdy chtěl císař Ferdinand I. (1526-1564) upevnit ústřední královskou moc a omezit vliv stavů. Jeho cílem bylo vytvoření hospodářsky a nábožensky jednotné říše pod nadvládou Habsburků. Nový říšský mincovní řád byl nejprve uveden do života v rakouských zemích (1560) a o rok později byl přijat i pro všechny země Koruny české. Byla zavedena jednotná měna, jejímž základem byl říšský zlatník/gulden (60 krejcarů). Tento měnový systém sjednocoval mincovnictví všech habsburských zemí mimo uherské království. Zhruba po deseti letech však tento projekt ztroskotal. Například země Koruny české se vrátily zpět k původní tolarové měně v roce 1573. A tak potom následovalo velmi dlouhé období, v němž stálé kolísání hodnoty stříbrných a zlatých mincí, ražba nejrůznějších druhů drobných mincí, jejichž hodnota málokdy odpovídala jejímu označení na minci, byly jevy, které nepříznivě ovlivňovaly hospodářskou situaci v zemi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013.