Atmosféra vzrušujícího očekávání, okořeněná příchutí tajemna. Ano, každoroční příchod Mikuláše doprovázeného poněkud nevypočitatelným čertem je v českém a moravském prostředí jednou z nejkrásnějších tradicí. A kdo by alespoň jednou do roka nezavzpomínal, jaké to bylo za jeho dětství?

Jak se zvědavostí a lehkým mrazením v zádech očekával návštěvu vskutku pohádkovou. Hodného a dárky rozdávajícího Mikuláše, vlídného anděla, ale také řetězem řinčícího čerta, který mohl zařídit, že místo sladkostí dostaneme jen kousek černého uhlí. Pokud jsme ovšem dostatečně nelitovali svých nezbedností. Už jdou? To byla a stále je nejčastější dětská otázka v předvečer svátku svatého Mikuláše, tedy 5. prosince.

Mikuláš s čertem mají nejen pobavit. Jejich postavy zároveň nesou výchovný element, neboť zosobňují dva protiklady: dobro a zlo. Symbolika proniká do mysli dítěte a naznačuje, že dobro se vyplácí.

Mikulášská tradice v českých zemích přežívá od 14. Století. Často se však zapomíná, že postava s biskupskou mitrou na hlavě a berlou v ruce, má reálný historický původ. Byl jím svatý Mikuláš, který se kolem roku 300 stal biskupem v antické Myře. Ruiny tohoto kdysi výstavního města bychom našli u jižního pobřeží Turecka v dnešní provincii Antalya. Světec proslul štědrostí, zastával se nespravedlivě stíhaných a byl šiřitelem víry. V době pronásledování křesťanů také okusil útrapy vězení.

Mikuláš zemřel kolem poloviny 4. století, podle legendy právě šestého prosince. Pochován byl původně v Myře, v roce 1087 však jeho ostatky převezli italští námořníci do Bari, aby je ochránili před muslimskými dobyvateli rozpadající se byzantské říše. Relikvie se nachází v bazilice svatého Mikuláše, která patří k nejvýznamnějším románským stavbám v jižní Itálii.

Počeštěné jméno Mikuláš je odvozeno z řeckého jména Nikoláos. Na západ se mikulášský kult postupně šířil hlavně z Ruska, jehož je světec patronem a kde byl uctíván už v osmém století.