Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (* kolem roku 1233 – 26. srpna 1278, Suché Kruty), byl pátým králem českým z rodu Přemyslovců (korunován 1261), druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.

Podle pověsti, jak ji uvádí Beckovský v Poselkyni, se Přemysl narodil v Městci Králové.

"Královna Kunka, choť krále Václava I., vracela se po kladské silnici z Červ. Hradce do Prahy a v Městci porodila syna Přemysla, potomního krále. Své rodiště vyznamenal Přemysl Otakar II. tím, že mu propůjčil erb lva a mnohá privilegia městu královské komory udělil"

To, jaký skutečně byl muž, který si získal pověst vládce tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti, těžko vyčteme ve středověkých kronikách. Ty vlastně neudávají příliš nezaujatých faktů. Zápis v Kronice colmarské tvrdí, že "postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku svého výmluvný". Ačkoliv se jeho ostatky dochovaly ve velmi špatném stavu, antropolog Emanuel Vlček víceméně potvrdil fyzický popis. Přemysl byl průměrně vysoký, snědý a prý pohledný muž s dvorským vychováním a na svou dobu dobrým vzděláním.

Ačkoliv z mnoha jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost, bylo by to příliš unáhlené hodnocení. Roku 1254 například jako král potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku. Zároveň to ale byl Přemysl, kdo do země pozval inkvizici. Ve skutečnosti jeho rozhodnutí vždy odpovídala Otakarovým aktuálním cílům. Jistě netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Rakouské kroniky se například věnují především těm činům Otakara II. (ale i Václava II.), které příliš sympatií nevzbuzují.

Přízvisko "železný" mu dali Kumáni po bitvě u Kressenbrunu, kde se proslavili Přemyslovi těžce odění rytíři. Místo "zlatý" by spíše odpovídalo jiné označení - Přemyslovo bohatství pocházelo ze stříbra. Skutečně neexistují záznamy o tom, že by se za doby své vlády dostal do finančních potíží.

Přemysl byl mocným středoevropským panovníkem (v době interregna v římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři), za jehož vlády dosáhlo české království největšího rozmachu až do doby Karla IV. Díky svým diplomatickým schopnostem či sňatkové politice Přemysl získal kromě české koruny titul vévoda rakouský (od roku 1251), vévoda štýrský (od r. 1261) a vévoda korutanský a kraňský (od r. 1269). Tím dosáhl významu, který se projevil i v tom, že se Otakar několikrát ucházel o římskoněmeckou korunu - ovšem právě jeho moc mu tuto výsadu nakonec neumožnila získat.

Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupstvím spravujícím dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad).

Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka.Přemysl své postavení opíral především o nově zakládaná města (České Budějovice, Menší Město pražské – Malá Strana), do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). 

Přemyslův závratný vzestup následoval strmý pád.

Zlom v životě panovníka, jehož dílo přes všechny dílčí neúspěchy stále rostlo, přišel v roce 1273. Poté, co Richard Cornwallský znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít nového římského krále. Jednohlasně jím byl zvolen do té doby takřka neznámý Rudolf Habsburský. Římští kurfiřti nechtěli za krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého. Netušili, jak hluboce se mýlí. Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizván a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským. Špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Ze začátku především podcenil ctižádost a schopnosti prvního známého Habsburka.

Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku. Římský král ztrácel sympatie říšských pánů i v Rakousku, osvobozeném od Přemyslovy „tyranie“, které sevřel v kleštích daní. Otakar se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu.

Ostatky pátého českého krále byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly po uplynutí papežské klatby uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do Prahy a pohřbít v klášteře na Františku, kde měli hrob i Přemyslovi rodiče. Přemyslovy ostatky byly přemístěny ještě jednou. Na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373) pod skvostným náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo). Na pohřební koruně Otakara II. se dochoval nápis "Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti." neboli "Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého."