Nejdéle obíhající bankovka
Stokoruna vzoru 1961 je v naší novodobé historii vůbec nejdéle platná bankovka a není tedy divu, že nás má stále čím překvapovat.
Vedle dosud nepublikovaného výskytu dvou typů číslovačů1 (secesní nový „1a“ a secesní malý „1c“) u série „R“, či ne zcela osvětlenou problematiku okolo sérií D jde tak i nově o bílý kolek, na nějž bychom tímto článkem chtěli upozornit.
Nejdříve si krátce shrňme historii této bankovky. Ta se de facto počíná již peněžní reformou z roku 1953, kdy se do oběhu dostaly státovky podle ruského vzoru, které svým provedením a ochranou proti falzifikaci ani zdaleka neodpovídaly tehdejším standardům2. Není proto divu, že se krátce po jejich uvedení do oběhu začaly vyskytovat více, či méně zdařilé padělky. Díky jejich narůstajícímu počtu tak už koncem téhož roku vláda a vedení centrální banky zvažovalo tisk nové, obměněné, emise, která by graficky vycházela ze vzorů 1953, ale pro větší ochranu by se líc vyvedl měditiskem. Ovšem tento plán, stejně tak jako soutěž z roku 19553, nedošel až do konečné fáze realizace. Namísto toho se Ministerstvo financí na přelomu února a března 1959 usneslo na vypsání zcela nové soutěže na nové padesáti a stokoruny. U stokoruny se k realizaci přijal návrh pplk. Heřmana, který byl po několika úpravách (změna barvy z hnědé na zelenou, uvažovaný sedmiciferný číslovač…) předán Státní tiskárně cenin (STC), která následně 1. února 1961 započala s jejím tiskem.
Zde v STC poté probíhal tisk všech variant sérií prvního vydání, vyjma let 1964/65, kdy se z kapacitních důvodů zadala výroba série D závodu Goznak4 v SSSR. Tisk prvního vydání byl následně ukončen až roku 1987 v souvislosti s nově připravovanou stokorunou brunovského emise. Ovšem vlivem politických událostí z přelomu let 1989/90 byla centrální banka přinucena ukončit produkci nově vydané 100 Kčs 1989 s portrétem Klementa Gottwalda a naopak zahájit výrobu druhého vydání stokoruny vzoru 1961. Rozdíly obou vydání, stejně tak jako varianty I. vydání, detailně popisuje ve svém katalogu Jan Bajer5 a není tedy nutné je podrobněji rozvádět. Pro upřesnění si uveďme jen detaily kolem II. vydání. V něm se tiskly celkem tři série, a to část sérií X25–X48, dále X49–X96, G01–G96 a konečně M01–M24, které více popisujeme v přiložené tabulce6.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2011
Koruna českých králů na rakouské minci 100 euro 2011
Být to o něco dříve, zapadl by tento článek přesně do konceptu našeho veletržního speciálu, který se věnoval z velké části Svatováclavské koruně.
Rakouská mincovna už od roku 200 vydává sérii 100eurových mincí, na nichž se objevují koruny, jež zdobily hlavy habsburských panovníků. Po koruně Svaté říše římské, rakouské arcivévodské a uherské Svatoštěpánské přichází na řadu koruna českých králů. A tak se symbol české státnosti objevuje na zahraniční minci.
Dne 10. listopadu se na půdě rakouského velvyslanectví v Praze sešla zvláštní společnost. Rakouský velvyslanec Ferdinand Trautmannsdorf uvítal generálního ředitele Münze Österreich pana Gerharda Starsiche a předsedu představenstva České Mincovny Karla Zoubka. Ti se zde sešli, aby novinářům (a potažmo čtenářům) představili zvláštní novinku. Unikátní projekt spojil tuzemskou mincovnu s jejím rakouským protějškem, jenž se pyšní osmisetletou tradicí a světovým věhlasem. Z mincovních dílen vzešly zlatá rakouská mince s podobiznou Rudolfa II. a stříbrná medaile s motivem knížete Václava.
Z dílny Münze Österreich pochází zlatá mince obsahující 16 gramů čistého zlata. Lícová strana nese motiv Svatováclavské koruny a nominální hodnotu. V opisu najdeme název státu (Republik Österreich – Rakouská republika) a popis klenotu – Wenzelskrone (doslova Václavská koruna).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
