ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (30) Psí známky a jejich výrobci
Nejpočetnějším druhem našich nepeněžních účelových ražeb jsou psí známky - stvrzenky dokládající zaplacení poplatku za držení psa, jeho očkování proti vzteklině, případně nesoucí další údaje o totožnosti zvířete.
Svým provedením uzpůsobeným k nošení se blíží medailím, mezi něž bývají často řazeny.
Vybírání psí daně bylo povoleno roku 1869 na Moravě, v Čechách byla tato povinnost zavedena od roku 1873, k čemuž byl císařem Františkem Josefem I. vydán Zákon daný dne 29. března 1873 pro království České, kterýmž zplnomocňují se obce k uvedení daně ze psů1. Evidenční psí známky vydávaly každoročně tisíce obcí i další vydavatelé2, například okresy. Protože se vzory (tvary) těchto známek každoročně měnily, aby bylo již zdálky vidět, že za psa byla zaplacena daň, a od roku 1909, kdy byl vydán zákon o povinné kontumaci, byly zavedeny ještě kontumační známky předepsaného rombického tvaru (obr. 7-8), není se co divit, že psí známky jsou zdaleka nejpočetnější skupinou našich účelových ražeb. Odhaduje se, že v českých zemích bylo vydáno 200 000 druhů účelových známek (Světlá-Dubská - Likovský 1995, 166-167). Psí známky se na tomto počtu podílí osmdesáti procenty. Toto těžko představitelné množství dostává v posledních letech jasnější kontury. Hlavní podíl na tom má rozmach detektorové prospekce, která vynesla na světlo krom jiného i tisíce ztrátových psích známek.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2016.
Temná místa našich dějin Padesátá léta na pamětních medailích
Historická témata se druží k pojmu pamětní medaile úplně organicky.
Čím hlouběji však sáhneme do historie, tím bezpečnější terén nacházíme. Uběhl už dlouhý čas a generace historiků absolvovaly nezbytné a opakované názorové střety, aby se posuzování jednotlivých dějinných událostí nakonec přiblížilo objektivnímu výkladu. Na této cestě pak historiky, s obvyklým zpožděním, následuje také většina společnosti. Jestli se ale ohlédneme jen o jednu nebo dvě generace zpět, bude situace úplně jiná. Interpretace nedávné historie nadále rozděluje a zatěžuje společnost.
Problémy s vlastními novodobými dějinami bývají markantní zejména v obdobích následujících po změnách režimu. Dříve narození to jako děti mohli sledovat u našich západních sousedů. Oba tehdejší německé státy, které se postupně zformovaly po roce 1945, dostaly šanci k historické sebereflexi. Bylo jistě poučné pozorovat v průběhu druhé poloviny minulého století, jak rozdílně ji tehdejší NSR a NDR využily. Obyvatele naší země tehdy asi nenapadlo, že se v podobné situaci jednou octnou sami. V našich novodobých dějinách jsou dva letopočty označující dvě poslední zásadní změny politických systémů. Oba roky, 1948 a 1989, zároveň ohraničují dlouhé období, kdy naše dějiny určovala hegemonie jedné strany. Oněch jednačtyřicet let, kdy komunistická strana modelovala generace občanů naší republiky, nepředstavuje jednolitý celek. Míra indoktrinace byla různá a historikové se již většinou shodli, že skutečně brutální formy měla v padesátých letech.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2014.