Mikoláš Aleš
(* 18. 11. 1852 v Miroticích
u Písku, + 10. 7. 1913 v Praze)
Mikoláš Aleš byl synem městského
písaře v Miroticích. Po otci zdědil zálibu i nadání v kreslení.
Strýc Tomáš Fanfule, vysloužilý voják, v Alšovi živil vyprávěním
o statečnosti vojáků lásku k české minulosti i k české národní
písni. Na studiích na písecké reálce dlouho nevydržel a šel se učit k malíři
pokojů. Po dvou letech však odešel na Akademii do Prahy, kde pod vedením
prof. Frankwalda a Swertse absolvoval, ale jeho zájem se obracel k Josefu
Mánesovi a Polákům, J. Matejkovi a Grotgerovi. Již na Akademii se střetl
s uměleckými "tmáři", jak sám nazýval zkostnatělé
konzervativce ve vedení školy, a s nepochopením se pak potýkal celý
život. Sedm let akademického života znamenalo pro Alše život chudého
studenta, který si drobnou kresbou, zejména ilustrací časopisů vydělával
na studia a základní malířské i životní potřeby. Pod vlivem Mánesova
"Orloje" dospěl k zobrazení českých mýtů a hrdinských
epopejí, kterou si dobyl prvního vítězství. Roku 1879 komponoval 14
kartonů cyklu "Vlast", který spolu s. F. Ženíškem vypracoval
pro Národní divadlo. Cyklus se stal nejen vrcholem, ale také mezníkem jeho
tvorby. Na jedné straně znamenal naplnění Alšových snů, ale současně
i trpké zklamání, když porota nedovolila, aby autor své návrhy sám
realizoval.
![]()
V té době se
zklamaný a hmotně strádající malíř obrátil ke knižní a časopisecké
ilustraci, vytvářel hrdinské postavy národní minulosti, husitské bojovníky
a svérázné lidové postavy. Určitý zlom v jeho tvorbě znamenala
Jubilejní výstava v roce 1891, kdy v hlavním paláci výstavy
vystoupil s velkorysým cyklem "Život starých slovanů" pro
sklomalbu. Při té příležitosti si jeho umění všiml venkov a bohatí měšťané
i statkáři požadovali k výzdobě svých domů návrhy v duchu české
renesance. Národopisná výstava pak našla v Alšovi duchaplného malíře
pražského Starého Města a rok 1895 znamenal zahájení horečného
dekorativního zdobení na tehdejších novostavbách (Rottův dům na Malém
nám., Wiehlův dům na Václavském nám. a pod.). Touto činností se Aleš
zabýval až do roku 1909, kdy jako poslední vytvořil návrhy pro výzdobu
vestibulu Staroměstské radnice.
Poprvé vystavoval
Aleš své práce v Topičově saloně roku 1896. Výstava v pavilonu
Mánes (1902) přinesla autorovi obdiv mladé generace, která tak chtěla
autorovi nahradit nepřízeň jeho vrstevníků. Trojdílný soubor prací začal
od roku 1896 vydávat "Mánes" a od roku 1902 i cykly kreseb. K šedesátému
výročí narození se dočkal i monografie (K.B.Mádl, Mikoláš Aleš,
1912). V té době se již stal uznávaným patriarchou českého umění.
Zpráva o Alšově smrti roku 1913 se dotkla celého národa.
Mikoláš Aleš je národním
umělcem v plném smyslu tohoto slova. Vyšel z Mánesova odkazu a vědomě
postavil své dílo do služeb národa. Přiblížil nám velké postavy českých
dějin, výtvarně přepsal stránky naší historie a řečí malíře přiblížil
poezii národních písní.
Prameny :
ČNB,
sekce peněžní a platebního styku
Masarykův slovník naučný,
Komenského slovník naučný,
Kdo je kdo v našich dějinách do roku 1918
![]()
