Ve stínu otce vlasti Čeští Lucemburkové na litých a ražených medailích
Ze všech panovnických dynastií formujících české dějiny, vydali jen Lucemburkové osobnost, která spolehlivě zastínila všechny ostatní.
Ke Karlu IV. vzhlížely už generace obrozenců. Jeho vysoká prestiž přetrvala až do současnosti a tak se uplatňuje třeba i v dnešních soutěžích popularity historických osobností. Právě proto by mohlo být zajímavé podívat se na jeho příbuzné, kteří stojí na méně osvětlených místech.
Když smrtí Václava III. roku 1306 skončila v Českém království sága Přemyslovců, vystřídala je cizí dynastie, Lucemburkové. Sňatkem Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského se oba rody příbuzensky propojily. Jejich střídání tak proběhlo organicky a vcelku pokojně, když uvážíme, jaká krveprolití v takových situacích často nastávají. První Lucemburk na českém trůnu se z nevýrazného mladíka časem profiloval jako postava evropského formátu. Jan Lucemburský, ve své vlasti dnes známý jako Jan Slepý, má u nás několik zjednodušujících charakteristik. Podle osobního založení je možné jej vnímat jako vychytralého diplomata, lehkomyslného marnotratníka, nebo jako dobový prototyp rytíře. Když přehlížím své četné realizace, které jsem mu věnoval, je jasné, že jsem preferoval posledně uvedenou charakteristiku. Výjimkou není ani litý medailon s portrétem, který jsem v osmdesátých letech dělal jako model pro ražbu, o níž tehdy ovšem nebyl zájem. Druhá strana je věnována Janovu mládí na lucemburském hradě Bock. Také mé další lité práce, Janovi zasvěcené, se točí kolem jeho rytířských cest po Evropě a smrti v bitvě u Crécy. Kulatému výročí této bitvy je věnovaná ražba z roku 1996. Motiv z Janovy pečeti se ještě podařilo v devadesátých letech uplatnit na jedné medaili Armády ČR, kam jako součást našich nejlepších vojenských tradic určitě patří.
Dolnobavorská vévodkyně Markéta Lucemburská, jejíž medaili mi letos zadala Pražská mincovna, patří k Janovým dětem. Sourozenci slavného Karla IV. (křtěného jako Václav), měli také dramatické osudy a Markéta to svým životem naplňuje. Když zemřel její manžel roku 1339, upadla do nemilosti císaře Ludvíka, nepřítele Lucemburků, který jí pak v Bavorsku znepříjemňoval život, jak mohl. Nakonec se vrátila do Prahy. Přípravy na další dynastický sňatek s polským králem už Markéta Lucemburská nepřežila a zemřela jen dva roky po svém manželovi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013
Jakou barvu má zlato ?
Ryzí zlato má hřejivou, bohatě žlutou barvu.
V slitinách s jinými kovy však může nabývat celé řady odstínů od bílé, přes žlutou až po červenou barvu. Zvláštními postupy však může získat i nečekanou modrou, černou nebo růžovou barvu.
Podobně jako malíř míchá žlutou a modrou barvu aby získal zelenou, lze smícháním různých kovů změnit barvu zlatého šperku. Přidáním mědi získává barva zlata červené tóny, stříbro a některé další kovy ji mění k bílé. Tím se ale snižuje ryzost zlata a mění se i jeho fyzikální vlastnosti.
Červené zlato – červený odstín se získává přidáním mědi. Čím vyšší je obsah mědi, tím nižší je tvrdost slitiny, což někdy bývá na závadu pevnosti zlatnického výrobku.
Zelené zlato – slitina zlata se stříbrem nebo s kadmiem. Odstín zelené je ovlivňován množstvím stříbra ve slitině.
Modré zlato – slitina zlata s ocelí, obyčejně v poměru 18:6. Zvláště v Evropě byl tento odstín zlata oblíben v 19. století, kdy do módy přišly ocelové šperky. Tumbagu – slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Vyniká nízkou tavitelností a větší tvrdostí než jiné slitiny zlata a má matný lesk bronzu.
Purpurové zlato – tak se nazývá slitina zlata a hliníku obyčejně v poměru 18:6. Jeho barvu nelze označit jako čistě purpurovou, spíše se podobá bronzu se švestkově modrým nádechem. S purpurovým zlatem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1937.
Bílé zlato – je slitina zlata s kovy, které ho intenzivně odbarvují, takže slitina nabývá čistě bílé barvy, je naprosto stálá na vzduchu a dá se vyleštit do vysokého lesku. Nejintenzivněji odbarvuje zlato nikl a paládium. Zřídka se přidává do slitin bílého zlata rhodium, měď a zinek. Bělozlaté slitiny jsou známy od počátku 20. století, nenašly však zpočátku ve zlatnictví oblibu, díky své tvrdosti byly spíše používány v hodinářském průmyslu jako slitiny ložiskové a pružinové. Dalším výzkumem byly získány slitiny vhodné i pro klenotnictví, zvláště jako náhražka platiny k výrobě klenotů. Bílé zlato se rozezná od platiny lučavkou královskou, která na zkušebním kameni vryp bílého zlata okamžitě rozpustí.