ČESKÉ OBĚŽNÉ MINCE vzoru 2000
Díky politické a měnové stabilitě, ale také střízlivým technickým parametrům, stále umožňujícím ražbu za velmi přijatelných podmínek, vyrábějí se současné české oběžné mince již 25. rokem.
Po stažení haléřových hodnot po 10, 20 a 50 haléřích, které již neplnily funkci oběživa, jsou platné a i stále nově vyráběné všechny korunové hodnoty po 1, 2, 5, 10, 20 a 50 Kč vzoru 1993. Tuto řadu přerušují, resp. doplňují, jen dvě další oběžné mince, 10 a 20 Kč vzoru 2000.
U příležitosti přelomu druhého a třetího tisíciletí navrhla 10. března 1999 sekce peněžní České národní banky (dále jen „ČNB“) mimořádné peněžní emise v podobě pamětní bimetalové mince 2000 Kč s emisí na konci roku 1999 a oběžných mincí (někdy pracovně označovaných „příležitostné oběžné mince“) 10 a 20 Kč s emisí v průběhu roku 2000. V té době již byla v emisním plánu pamětní stříbrná mince 200 Kč k počátku nového tisíciletí s emisí na konci roku 2000. Rozložení emisí na konec roku 1999, průběh i konec roku 2000 bylo zdůvodněno obecně rozdílnými názory, kdy slavit příchod nového tisíciletí. Ten připadal na začátek roku 2001, ale již tehdy bylo zřejmé, že řada souvisejících aktivit bude zahájena již příchodem roku 2000. Dosti neobvyklé vydání i oběžných mincí mělo za cíl poskytnout vedle mincí z drahých kovů i běžně dostupné mincovní „suvenýry“ všem vrstvám obyvatelstva. Předpokládaný náklad každé hodnoty činil 10 000 000 kusů - u 10 Kč se jednalo přibližně o množství plánové do výroby v letech 1999 a 2000 (mincí 10 Kč měla ČNB velké zásoby a pro oběh se razily poprvé od roku 1996), u 20 Kč se jednalo přibližně o polovinu (nakonec však dvě třetiny) množství plánovaného do výroby v roce 2000. Z toho pak u obou hodnot vyplynul poměr výroby vzoru 1993 ročník 2000 a vzoru 2000.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2017.
Ze světa kovových známek (16) Materiály účelových známek (1)
Jedním z problémů, které doprovází systematické studium účelových známek,
je v některých případech přesné určení kovů či slitin užitých k jejich výrobě.
Jednalo až na nepatrné výjimky o ražby z obecných kovů, jejichž chemické složení, na rozdíl od soudobých mincí, nebylo většinou zaznamenáno. Stanovit kov jednoduše rentgenofluorescenční analýzou (RFA) je pro současnou malou dostupnost a nákladnost této metody pro šetření tisíců ve sbírkách rozptýlených účelových známek zatím nemyslitelné.
Kov všech starších známek s majoritním podílem mědi byl v literatuře 19. století označen za měď nebo zkratkou Æ latinského slova aes s neurčitým významem kov, měď, bronz (spěž). Nemáme tak nikdy jistotu, jde-li o měděné nebo bronzové ražby či dokonce mosaz. K podobnému dilematu dochází u známek z cínu, olova a jejich slitin a u známek z bílého kovu připomínajícího stříbro. Ničím nepodložené často nesprávné odhady sběratelů a sestavovatelů aukčních katalogů vnášejí do problematiky materiálů účelových známek pouze chaos, protože rozdílné údaje o kovech známek vzbuzují mylné domněnky o více materiálových modifikacích, i když jde zpravidla o jednu ražbu. U známek ražených ve 20. století je situace již jasnější. Nabídkové katalogy ražebny Karnet a Kyselý zmiňují k ražbě známek užívané kovy, žižkovská firma razila z mědi, mosazi, poniklovaného zinku a hliníku. Uveďme, jaké kovy a slitiny se používaly při výrobě našich účelových známek.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013
