Karel Plíva Medaili vnímám spíš z technické stránky
Vznik pamětní medaile je poměrně složitý proces, na němž se podílí celý tým odborníků. Kromě výtvarníka a rytce jsou to i další odborníci, kteří se však příliš často neobjevují na výsluní mediálního zájmu.
Bez jejich práce a technologických znalostí by však moderní numismatická výroba fungovala jen stěží. Jedním z nich je i designer a operátor CNC obráběcích strojů Karel Plíva.
Přibližte čtenářům, v čem spočívá vaše práce?
Mým úkolem je technická příprava a zpracování zakázky. Zjednodušeně řečeno: začínám od sádrového modelu, případně náčrtku, který dostanu od výtvarníka a končím vlastním obráběním razidla. Do procesu samozřejmě patří spousta úkonů, ať už se jedná o úpravu rozměrů finálního výrobku, optimalizaci elektronicky zpracovaného návrhu, či vychytání různých chyb a technických nedostatků. Dá se říct, že moje činnost dokáže zjednodušit a zrychlit práci rytců, proofařů a dalších specialistů, ale rozhodně nemůže jejich dovednost nahradit. A to je dobře, protože technika je dobrý pomocník, ale zlý pán. Ruční podíl práce je to, co dělá medaili hezkou, jedinečnou. Mincovní svět čím dál víc opouští ruční podíl práce a nahrazuje ho efektivní, výkonnou, předvídatelnou, ale nudnou a nezajímavou technikou.
Co patří k nejběžnějším úpravám digitalizovaného návrhu?
Jedná se o různé nerovnosti, retuše nebo doplnění značek. Důležitý aspekt je samozřejmě vyrobitelnost. Výtvarníci nemívají vždy jednotná pravidla a nedodržení určitých parametrů může například způsobit problémy s tečením materiálu při ražbě, nebo s realizací proof kvality. Tečení materiálu je ovlivněno řadou parametrů a vlastností, které se snaží hlídat a vylepšit mnoho odborníků v průběhu výrobního procesu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013
Československé svatováclavské dukáty Geneze slavné mince
Letos uplyne již devadesát let od doby, kdy spatřily světlo světa první československé svatováclavské dukáty.
Přesto, že se razily v mincovně v Kremnici, která byla po staletí proslulá ražbou uherských zlatých mincí,1 navázaly nové československé dukáty nikoli na uherské, ale na české dukátové ražby.
Na českých dukátových ražbách se od 15. do 17. století uplatňoval obraz českého zemského patrona sv. Václava. Na líci svatováclavských dukátů pak byl samozřejmě umístěn malý československý státní znak.2
Jak jsem již při jiné příležitosti na jiném místě uvedl,3 stal se svatý Václav již v raném středověku symbolem panovnického rodu Přemyslovců a českého státu. Se svatováclavskými motivy se na českých vládních ražbách setkáváme od prvních let 11. století až do počátku 17. století. Zatím nejmladší evidovanou vládní ražbou s postavou sv. Václava je pražský dukát císaře Matyáše nesoucí letopočet 1612.4 V 19. století se stal kult sv. Václava nosným tématem českého národního obrození a hrál velkou úlohu v emancipačních snahách českého národa i v době zápasu o samostatný stát. Je nesporné, že svatováclavská tradice velmi úzce souvisí s tradicí budování nezávislého svobodného státu. Není proto divu, že se ke svatováclavské tradici na počátku 20. století přihlásil i náš nově vznikající stát. Nově byla svatováclavská tématika oživena na jubilejních československých svatováclavských dukátech ražených v kremnické mincovně od roku 1923, tedy od roku, na který připadlo páté výročí vzniku republiky. Nejednalo se však o běžnou minci, ale o minci obchodní – tedy minci z drahého kovu vydávanou státem, která nemá určenu nominální hodnotu. Zatímco u běžné mince hraje její nominální hodnota nejdůležitější roli, u obchodní mince je rozhodující obsah drahého kovu. Podle něj potom má mince proměnlivou hodnotu na základě aktuálního kurzu vycházejícího z nabídky a poptávky. Takovéto novodobé dukátové ražby, naše i světové, jsou určeny pouze k zahraničnímu obchodu nebo plní funkci jako ražby tezaurační, reprezentační, sběratelské nebo pamětní.5
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013