Hana Vítová (24. 1. 1914 - 3. 3. 1987) – hvězda československé kinematografie třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. Za svoji kariéru si zahrála ve více než padesáti filmech.

Hana Vítová, původním jménem Lašková, se narodila pražským hudebním umělcům Hanuši a Haně Laškovým.

Oba rodiče působili jako operní zpěváci, přičemž otec navíc vyučoval na pražské konzervatoři. Jejich dceru hudební kariéra nelákala, přesto, že talent jí rozhodně nechyběl. Toužila se stát učitelkou. Nakonec dala na přání rodičů a přihlásila se na konzervatoř. Kombinace půvabu a uměleckého nadání ji však brzy přivedla až do Osvobozeného divadla, kde ji angažovala populární dvojice Voskovec a Werich. Voskovec se stal jejím idolem, první krátké manželství ale prožila s operetním zpěvákem Jaroslavem Pospíšilem. V době angažmá v divadle Oldřicha Nového se seznámila s druhým manželem, šéfredaktorem filmového časopisu Kinorevue, Bedřichem Rádlem. Z jejich partnerství vzešla dcera Bedřiška. Manželství se však ještě v době války rozpadlo.

Prvním filmem Hany Vítové byla komedie Děvčátko, neříkej ne z roku 1932. Výrazně na sebe ale upozornila až ve snímku Peníze nebo život (rovněž 1932), kde společně s Ljubou Hermanovou zazpívala slavný song Život je jen náhoda. Píseň Jaroslava Ježka se stala prvorepublikovým hitem a kouzlo neztratila ani po mnoha desetiletích. Hana Vítová byla stálicí předválečné a válečné kinematografie: mezi filmy, kde hrála, patří například Cech panen Kutnohorských (režie Otakar Vávra, 1938), Valentin Dobrotivý (režie Martin Frič, 1942) a mnoho dalších. Přesto, že se objevila i ve dvou německých filmech, stín kolaborace dokázala setřást. Po válce už nicméně její umělecká hvězda začala pohasínat.