Valdštejn Portrétování generalissima
Samotné příjmení, bez křestních jmen, titulů a hodností, zcela postačí, aby oživilo temnou, monumentální postavu našich a evropských dějin.
Nikdo z historiků, zabývajících se třicetiletou válkou, nemohl pominout Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, knížete Frýdlandského a vévodu Meklenburského, císařského nejvyššího polního hejtmana, generála Oceánského a Baltického moře, držitele řádu Zlatého rouna. A přesto zbývá v interpretacích jeho osobnosti něco nedopovězeného, co tam už asi zůstane trvale.
Na začátku nic nenasvědčovalo, že se Valdštejn v ymaní z osudu odpovídajícího jeho nepříliš nadějné v ýchozí pozici. Pocházel sice ze starého českého panského rodu, ale neměl majetek, který by stál za řeč, ani spolehlivou protekci. Ze životních cest, které se člověku v jeho situaci nabízely, si v ybral tu vojenskou. Na uherském bojišti, na samém začátku 17. století, získal ve srážkách s Turky základní znalosti vojenského řemesla. Jako profesionální válečník, „krýksman“, je pak v následujících letech využívala dál rozvíjel. Jeho ctižádostivá povaha se však nemohla spokojit s nějakou průměrnou kariérou, a proto se rozhodl prosadit za každou cenu. Jedním z důležitých kroků na této cestě byla konverze ke katolické víře, jiným pak svatba s bohatou, o pár let starší vdovou, a dalším logickým krokem bylo získání plukovnického patentu. V hodnosti plukovníka
ho také zastihl počátek stavovského povstání proti Ferdinandu II. K vůdcům povstání cítil silnou nedůvěru a další v ý voj ho přesvědčil, že to byla nedůvěra oprávněná. Svůj Rubikon překročil roku 1619, když ujel do Vídně k císaři i s pokladnou moravských stavů. Vsadil všechno na úspěch císařské strany a jeho sázka v yšla. Časem mu dala vše po čem toužil, slávu, respekt, tituly, moc i bohatství. Neukojitelná ctižádost mu nakonec přinesla také smrt z rukou spiklenců, plnících tak císařovo tajné přání.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013
Emise C II Nevydané bankovky a státovky
V průběhu a především po skončení druhé světové války se v československém peněžním oběhu
vyskytovalo hned několik vzorů papírových platidel.
Zatímco druhou měnovou reformou1
se podař ilo částečně konsolidovat rozdílné ekonomické poměry v české a slovenské části republiky, tak i nadále zde zůstávala nevyřešená otázka volného / vázaného trhu a také několikerých druhů obíhajících platidel.
Od druhé poloviny čtyřicátých let tak Národní banka Československá (NBČS) ve spolupráci s ministerstvy financí (MF) a školství započala přípravy na nových mírových bankovkách, které by postupně nahradily stávající provizorní platidla. Nejdále v tomto směru pokročily práce na trojici nám dnes dobře známých a sběrateli hojně vyhledávaných bankovek o nominálních
hodnotách 20, 100 a 1000 Kčs označované jako emise C II.
Ve sběratelské praxi se však můžeme setkat s tím, že do této emise bývají někdy řazeny i nevydané 10 Kčs vzor 1953 a 5000 Kčs vzor 1952, s jejichž nátisky se v různé fázi rozpracovanosti lze ojediněle setkat. Je však nutno zmínit, že jde o řazení de facto nesprávné, neboť pomineme-li skutečnost, že s jejich tiskem nebylo nikdy započato tak jak desetikoruna, tak pětitisícikoruna jsou nerealizovaná platidla tvaru B. V archivních materiálech se poté krom těchto dvou nominálů můžeme dočíst i o nerealizovaných2 5, 50 a 500 Kčs z kterých, vyjma pětikoruny, známe rovněž jen dílčí návrhy a tiskové zkoušky.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012.