Mobilizační státovky Bankovky vzor 1938
Československo již od počátku 30 let obezřetně sledovalo nejen agresivní rétoriku, ale i ekonomické a vojenské posilování svého západního souseda, který ovlivňováním německé menšiny stále více podněcoval separátní nepokoje uvnitř republiky.
Československo již od počátku třicátých let obezřetně sledovalo nejen agresivní rétoriku, ale i ekonomické a vojenské posilování svého západního souseda, který ovlivňováním německé menšiny stále více podněcoval separátní nepokoje uvnitř republiky. Proto již od poloviny třicátých došlo k zahájení příprav na obranu republiky vůči případné agresi. Nešlo jen o vyzbrojování armády, výstavbu pohraničních a vnitrozemských pevností, ale také o plánování peněžního oběhu v době války a to včetně nám dnes dobře známých mobilizačních státovek (též označovány jako vzor 1938).
Sledujeme-li historii těchto platidel, musíme se ohlédnout až k roku 1936, kdy Národní banka československá (NBČS) ve spolupráci s ministerstvy národní obrany a financí zahájila přípravy k plánovaní peněžního oběhu pro případ války. Vzhledem k předpokladu, že v průběhu obranných bojů ustoupí vojska z hlavního města, sídla NBČS a tiskárny bankovek, bylo nutné vybudovat v bezpečnější oblasti od bojiště náhradní sídlo a prozatímní tiskárnu. Náhradním sídlem1 správa určila lázeňské město Rajecké Teplice na západním Slovensku. Tiskárna se poté vystavěla nákladem 160 tis. Kč v obci Harmanec nacházející se přibližně 12 km od Banské Bystrice. Do nové haly se následně počítalo s nákupem zařízení za 3 miliony Kč. Kromě vlastního strojového parku měly být v případě nutnosti další tiskařské stroje přivezeny z Prahy. Pokud by se ukázalo, že válečné nebezpečí pominulo, plánovalo se zde tisknout nižší nominály, čímž by se ulehčilo pražské tiskárně.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
Edvard Beneš Nepublikované portrétní medaile a plakety
Osudy československých prezidentů – reprezentantů státu – budou vždy v centru pozornosti veřejnosti.
Prezidenti v naší historii totiž nebyli jen pasivním odrazem existujících politických poměrů. Častokrát historii spoluvytvářeli i přes to, že podle československé ústavy byla vždy funkce prezidenta do značné míry reprezentativní. Ve skutečnosti však jejich politická autorita i faktická politická odpovědnost byla v očích veřejnosti větší. Činy jednotlivých prezidentů jsou a budou detailně posuzovány, hodnoceny z nejrůznějších hledisek a podrobovány přísné kritice. Mnozí z nich museli učinit velmi závažné kroky, které na dlouhá léta ovlivnily život celého národa.
Tisíciletá česká státnost, kterou habsburská monarchie od Bílé hory systematicky oklešťovala, až ji za vlády posledních dvou rakouských císařů Františka Josefa I. a Karla I. zcela potlačila, byla obnovena 28. října 1918. Vznikl státní útvar, zahrnující historické české země Čechy, Moravu a Slezsko, k nimž se 30. října 1918 na základě Martinské deklarace připojilo Slovensko a o připojení požádali i představitelé autonomní Podkarpatské Rusi. Byl vybudovaný na principech parlamentní demokracie, s pluralitním politickým zřízením a v čele s prezidentem. Do dějin vstoupil jako Československá republika. Jejím v pořadí druhým prezidentem byl dr. Edvard Beneš – prezident budovatel.
Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech u Plzně v chalupnické rodině, ve skromných poměrech. Byl velice pilný a většinu času věnoval četbě, vzdělávání a studiu. Po maturitě se zapsal na pražské universitě na filosofii, ale jelikož ho nejvíce zajímaly románské jazyky, přešel po roce na studia do Paříže.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
