Jak se dělá mincovna (16) Ražba zlatých mincí
Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v polovině května setkával se svojí tetou.
Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany, pocházeli každý z deseti dětí, a tak otec měl velké množství strýců a tet, a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost, alespoň jednou v roce k nám přijet. V tomto příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, já jsem si to pozvolna třídil, ale oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou...
Otcova sestřenice se jmenovala Zdeňka. Byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili. Zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona svým výrazem v očích mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.
V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu, na pokyn rodičů, občas navštěvoval, abych jí pověděl, jak se žije v bývalé hospůdce, kde se kdysi narodila její matka. Karty mi už nevykládala, protože viděla, že jsem žil v jiné realitě než ona. Když jsem se chystal na promoci, dne 3. července 1971, nebylo pochyb, že na tento významný den musím pozvat i svoji starou tetu. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně tato dáma nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
Jarmila Truhlíková-Spěváková Mistři české numizmatiky
Životní příběh Jarmily Truhlíkové-Spěvákové by mohl sloužit jako názorný příklad síly lidského ducha.
Talentovaná pražská sochařka a medailérka se trpělivou prací a sebezdokonalováním vypracovala mezi elitní tvůrce české numizmatiky. Po rozdělení federace zvítězila v soutěži o návrh české oběžné koruny, podle její předlohy se razí také česká dvoukoruna. K tomu vytvořila řadu návrhů pamětních mincí a medailí. V době největší slávy však přišla osudová rána: v důsledku mozkové příhody jí ochrnula levá ruka a část těla. Jarmila Truhlíková-Spěváková se i navzdory handicapu dokázala vrátit na scénu a v roce 1997 zvítězila v soutěži o zlatou minci s tématem Karla IV. Medailérka žije v Praze. Její dcera Andrea Popprová (akademická malířka – restaurátorka), je autorkou a ilustrátorkou dětských knížek, pravidelně přispívá do časopisu Sluníčko.
Dokážete spočítat, kolik návrhů mincí a medailí jste za svoji kariéru vytvořila?
Nad tím bych se musela hluboce zamyslet, protože těch zpracovaných témat byly desítky. V roce 1974 získal můj návrh na Janka Jesenského druhou cenu a od té doby jsem se pravidelně účastnila soutěží vypsaných Českou národní bankou. Když uvážíme, že tyto soutěže se konaly třikrát do roka, ke každé jsem předložila alespoň dva nebo tři návrhy, bylo toho opravdu hodně. Realizace v podobě ražby se z toho dočkalo deset návrhů.
Do historie jste vstoupila především jako autorka současné české oběžné koruny. Jak návrh vznikal?
Byla jsem vyzvána, abych se zúčastnila soutěže, tak jsem se pustila do práce a vytvořila několik návrhů. Přemýšlela jsem, co na korunu dát. Říkala jsem si: když koruna, tak tam dám svatováclavskou korunu. Pak mě ale napadlo, že tu tam bude mít každý. A víte, že neměl? Za perličku považuji fakt, že vítězný návrh vznikl na Slovensku, kde jsem byla na dovolené.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2012
