Darryl Bellotti
Darryl Bellotti, aboriginský umělec s originální tvorbou zaujal sběratele na celém světě i v Čechách.
Perth -
Tento australský umělec je původem Yamatji a Nyoongar. Výtvarný návrh jeho prvních mincí ve tvaru slitku je inspirován vzpomínkami z jeho dětství na lov v buši severozápadní Austrálie. Vyobrazení želvy a klokana je na nich obklopeno kruhy a kružnicemi symbolizujícími dobrodružství stopování.
Bellotti čerpá z tradice umělecké tvořivosti původních obyvatel Austrálie. Ta je dlouhá minimálně neuvěřitelných 50 tisíc let. Kultura aboriginců je tak jednou z nejdéle trvajících uměleckých tradic světa. Přitom byla až donedávna laikům i historikům zcela neznámá.
Znalci původního aboriginského umění oceňují především originální autentický projev Darryla.
"Ve svých kresbách se vždy snažím zachytit příběh. Nejen samotný okamžik" říká Darryl Belloti. Návrhy které připravil pro novou sadu australských mincí ze série Dreaming Time to dosvědčují.
Jak se dělá mincovna (16) Ražba zlatých mincí
Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v polovině května setkával se svojí tetou.
Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany, pocházeli každý z deseti dětí, a tak otec měl velké množství strýců a tet, a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost, alespoň jednou v roce k nám přijet. V tomto příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, já jsem si to pozvolna třídil, ale oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou...
Otcova sestřenice se jmenovala Zdeňka. Byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili. Zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona svým výrazem v očích mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.
V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu, na pokyn rodičů, občas navštěvoval, abych jí pověděl, jak se žije v bývalé hospůdce, kde se kdysi narodila její matka. Karty mi už nevykládala, protože viděla, že jsem žil v jiné realitě než ona. Když jsem se chystal na promoci, dne 3. července 1971, nebylo pochyb, že na tento významný den musím pozvat i svoji starou tetu. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně tato dáma nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
